Profesor Antonín Salač (7. 7. 1985 – 15. 11. 1960)

Antonín Salač se narodil v Praze, v letech 1896–1904 studoval na malostranském gymnasiu, kde také získal lásku k předmětu jeho budoucího odborného zaměření, k antice. Tato láska ho vedla na filosofickou fakultu University Karlovy, kde pod vedením profesorů Josefa Krále a Františka Groha vystudoval v nejkratší možné době klasickou filologii; studium ukončil s vyznamenáním v roce 1909. Již během studia na sebe upozornil pracemi o Platónovi, o Senekových tragédiích a o básnickém slohu Vergiliově. Práci o Vergiliovi pod názvem De pluralis poetici usu Vergiliano podal jako práci disertační a po obhajobě a doktorských zkouškách byl 17. července 1909 prohlášen doktorem filosofie.

Po skončení studií Antonín Salač vyučoval na gymnasiích v Křemencové ulici v Praze, v Náchodě a v Roudnici, ale současně pracoval vědecky. S jemu vlastní důsledností se soustředil na otázky antické mythologie a náboženství. V roce 1913 studoval v Berlíně otázky Isidina kultu a v roce 1915 vydal svou první podnes užitečnou knihu: Isis, Sarapis a božstva sdružená dle svědectví řeckých a latinských nápisů. Tato původně egyptská božstva si získala značnou oblibu již za helénismu a také v římské říši, ale jejich význam se proti egyptskému pojetí měnil; jak právě ukazovaly jím analyzované nápisy. Další jeho kniha, Studie k historikům římské doby revoluční se stala podkladem k habilitačnímu řízení, které bylo ukončeno v lednu roku 1920; práce sama vyšla tiskem ale až v roce 1924.

Ihned po skončení habilitačního řízení se Antonín Salač vydal se skromným stipendiem na Balkán, přes Bulharsko do Řecka. Díky svým znalostem a také politickým vztahům mladé Československé republiky s Francií byl přijat jako stipendista do Francouzské školy v Athénách. Spolupracoval na zpracování antických nápisů z Delf; je spoluautorem několika svazků francouzských publikací o delfských nápisech, které vycházely ve třicátých letech a poslední z nich ještě po druhé světové válce. V roce 1921 se mu také podařilo získat pro Karlovu universitu jako dar řecké vlády srovnávací sbírku řecké keramiky, užitečnou pro výuku podnes. Sestavil nadto pro Francouzskou školu katalog kolků na transportních amforách ostrova Thasu, která nebyla nikdy publikována, ale byla základem prvního monografického vydání katalogu těchto kolků manžely Bonovými po druhé světové válce. V následujícím roce 1922 se Salač zúčastnil výkopů francouzské školy na ostrovech Thasos a Samothráké, připravil několik článků pro francouzský časopis Bulletin de Correspondance Hellénique a stal se spoluredaktorem leidenské mezinárodní edice řeckých nápisů Supplementum Epigraphicum Graecum. V roce 1923 konal cestu za nápisy po jižní Thrákii, která teprve krátce předtím připadla po skončení řecko-turecké války Řecku a spolu s Françoisem Chapouthierem vedl sezónu česko-francouzských výkopů ve svatyni Velkých Bohů na ostrově Samothráké. V roce 1924 procestoval západní pobřeží Malé Asie, kde byly poměry po válce ještě méně urovnané, a mohl cestovat jen s placeným osobním strážcem. Roku 1925 vedl československé výkopy v maloasijském řeckém městě Kýmé, kde odkryl Isidin chrám s dlouhým nápisem, kde bohyně píše o sobě (tzv. aretalogii); jde o jeden z nejlepších dokumentů toho druhu vůbec. V roce 1926 navštívil Antonín Salač Itálii a Řecko, kde pokračoval ve Francouzské škole v epigrafických projektech. V roce 1927 pak vedl – už samostatně, spolu s architektem Janem Nepomuckým – další sezónu výkopů na Samothráce, kde odkryl několik staveb a také prozkoumal podrobně fontánu, ve které stála původně socha Niké Samothrácké, dnes jeden z nejobdivovanějších exponátů pařížského Louvru. Výsledky těchto výzkumů byly tehdy bohužel jím publikovány jen v předběžných zprávách a tři svazky publikací o jeho výkopech mohly být vydány až z jeho archivu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. V roce 1928 navštívil Salač znovu Itálii, v letech 1928-29 vedl spolu s Karlem Škorpilem výkopy ve východním Bulharsku, které také spolu s ním tehdy publikoval v samostatné knize a v několika článcích.

Salač své výkopy i cesty podnikal ze skromných prostředků, šetřil, jak se dalo, a dokázal velmi úsporně využít poskytnutých příspěvků (většinou od České akademie věd, jednou i od Sdružení cukrovarníků, kteří usilovali o propagaci svých výrobků na Balkáně). Na několika cestách ho provázela i archeoložka Libuše Jansová, ale Salač byl zřejmě podivín, který měl obtíže ve vztazích s lidmi, a ke sňatku nedošlo. Starým mládencem zůstal až do své smrti. V roce 1927 byl jmenován mimořádným profesorem řeckých a římských starožitností, v roce 1929 řádným. Brzy poté se stal členem Královské české společnosti nauk i České akademie věd a umění, zahraničním členem Francouzské archeologické školy v Athénách a Bulharského archeologického ústavu a pak i důstojníkem francouzského řádu Čestné legie. Stal se jednou z vůdčích osobností antického bádání v Československu. Vydal několik knížek o antickém umění a mnoho prací časopiseckých u nás i v zahraničí..

Za války po zavření universit se věnoval práci ve Společnosti přátel antické kultury, po válce se stal vedoucím Katedry klasických studií na Karlově universitě, členem nové Akademie věd i přednostou jejího Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Antonín Salač nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale byl respektován jako vynikající odborník i samotným Zdeňkem Nejedlým, přestože se ani nestal marxistou a mladé poválečné marxisty držel podle svých možností na uzdě až do svého penzionování v roce 1958 a smrti o dva roky později. Jako jeden z posledních jeho studentů jsem k němu měl dost blízko a myslím oba jsme se chápali; za jeho odstupem a slupkou se skrývalo srdce, které v tehdejší době pomáhalo chránit prostor opravdové solidní vědy.

Jan Bouzek