...
Starší výzkumy ÚKAR
Tento příspěvek chce shrnout zprávy o dalších starších zahraničních akcích Ústavu pro klasickou archeologii University Karlovy, v Řecku, Turecku, Sýrii, Libanonu a ve Srí Lance. Některé z nich byly prováděny s omezenými možnostmi v šedesátých až osmdesátých letech, převážně jako přípravy k publikaci starších českých výzkumů dvou osobností, které se ve dvacátých letech o české expedice v zahraničí nejvíce zasloužili:
Antonín Salač, později akademik a ředitel Kabinetu pro studia řecká a latinská ČSAV byl i mým učitelem až do státnic; vedl komisionelně napřed ústav sám a po jeho sloučení se semináři starověkých dějin a klasické filologie celou tak vzniklou Katedru věd o antickém starověku. Ve dvacátých letech působil ve Francouzské škole v Athénách, především se tu věnoval epigrafice a sestavil v té době také obsáhlý korpus kolků na thaských amforách. Účastnil se výkopů v Délu, a ve dvou sezónách zkoumal svatyni Velkých bohů na ostrově Samothráké. V roce 1923 spolu s Francouzskou školou a v roce 1927 samostatně. Zejména druhá sezóna nebyla nikdy publikována, a když se naskytla možnost účastnit se v roce 1983 se sportovním klubem cesty plachetnicí ve Středomoří na tzv. devizový příslib, podařilo se autoru tohoto článku pobývat několik dní na ostrově, mj. s podporou americké expedice, která dodnes působí a s pomocí fotografa Jana Švába zdokumentovat všechny objekty, které Antonín Salač zkoumal. S doc. Ivou Ondřejovou jsme pak uspěli i se získáním starších kreseb a deníku z pozůstalosti A. Salače, uložené zčásti u jeho dědiců, zčásti v archivu ČSAV a připravili podrobnou publikaci výzkumů, která si získala slušný ohlas a doplňuje ostatní výkopové stránky o svatyni. Součástí tehdejšího projektu „expedice Egeis“ bylo i zkoumání přístavu Samothráky; tato prospekce je také publikována v příslušném svazku.
S přípravou publikace druhého největšího projektu Salačova, výkopů v maloasijské Kýmé, rodišti Homérovy manželky, jsme započali ještě v lepších časech v šedesátých letech s dr. Dufkovou a doc. Ondřejovou, a podařilo se nám k tomu projektu získat několik mezinárodních odborníků na publikaci nálezů odtud, uložených v ústavu. Pak už nebylo podrobné snadno možné, ale laskavostí Ekrema Akurgala, ředitele Archeologické ústavu university v Ankaře a prof. Jörga Schäfera z university v Heidelberku se podařilo uskutečnit prospekci, která celé město zmapovala a lokalizovala místa Salačových výkopů. V témže roce 1978 jako na Samothráku se mi s touže jachtařskou – potápěčskou výpravou podařilo navštívit i Kýmé (ležící nedaleko Ali Aga) a zdokumentovat stav ruin a přístavu ještě předtím než tam byla postavena rafinerie. Nadto laskavostí tehdejší ředitelky Istanbulského archeologického muzea Nuşin Asgari prohlédnout všechny starší nálezy tam uložené během pouhých několika dní. Tak byl o něco později publikován druhý, hlavní svazek výkopové zprávy, který spolu s námi připravil především náš tehdejší řecký aspirant Philippos Kostomitsopoulos. Prof. Akurgal mi ještě po několik let „rezervoval“ naleziště, ale když uskutečnění výzkumu v osmdesátých letech stále nebylo možné, nakonec licenci na naleziště získala Universita v Catanii na Sicilii. Výkopy nejsou publikovány ani v předběžných zprávách, a místo, ležící u města Ali Aga, které vyrostlo v posledních letech na několikatisícové, a rafinerií, se dostalo do zprůmyslněné krajiny, takže je dnes navštíví jen málo turistů.
V onom roce 1978 jsem mohl s potápěči navštívit i několik dalších přístavů, jakkoli bez akvalungů, na což už tenkrát nebylo snadné získat povolení, a protože později byly pro podmořskou archeologii podmínky ještě méně příhodné, i tato pozorování patří dodnes k základům informací o nich. Přestože šlo o drobné akce vzhledem k velmi omezeným možnostem cestování, přece jen bylo možno získat jistou praxi, zejména pak v schopnosti publikovat výkopy a v prospekci.
Druhým „klasikem“ českých expedicí v zahraničí byl Bedřich Hrozný, slavný rozluštitel chetitštiny. Než se dostal do Turecka, kam chtěl za Chetity, počátkem 20. let s povolením tehdejší francouzské správy konal výkopy na dvou místech v Sýrii, a také podle tehdejších předpisů získal pro Universitu Karlovu polovinu materiálu ze svých výkopů. Z Tell Erfadu přivezl množství terakot a jiného zboží; terakoty publikovala dr. Nea Nováková, ostatní materiál z klasické doby jsme publikovali podle možností s kolegou Ladislavem Boháčem v devadesátých letech; v orientálním oddělení Národní galerie zbývá dnes už jen málo dosud nepublikovaného materiálu, ale akci bude potřebí dokončit, zčásti za pomoci dochovaných fotografií. Bohužel, většina terakot, skla a keramiky z tell erfadské sbírky shořela v zámku v Benešově nad Ploučnicí, kam byla evakuována, a nedotčeny zůstaly jen kusy uložené v Muzeu Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem. I tady by mohl ještě někdo navázat, i když tam působila po válce ještě expedice anglická, a i oni by mohli požádat o pokračování licence. Lokalitu navštívil v devadesátých letech Ladislav Boháč, ale vše je dnes zasypáno a na místě není vidět nic pozoruhodného.
Druhou Hrozného lokalitou v Sýrii byl Šejch Sa’ad v oblasti Hauránu. Odtud získal Bedřich Hrozný zajímavý komplex skulptury, kterou se podařilo monograficky zpracovat ve svazku Corpusu Signorum Imperii Romani, vydaném v nakladatelství UK, které vydalo také knihy o Kýmé a Samothráce; publikaci nápisů z Šejch Sa’adu tehdy připravili prof. Radislav Hošek (řecké) a prof. Stanislav Segert, působící od roku 1968 v Los Angeles (aramejské a pozdější). Bedřich Hrozný zde zkoumal chrám z římské doby, který byl patrně postaven na terase staršího chrámu z doby novochetitské; jeden z jím získaných reliéfů z této doby také patrně pochází. Před nynějí válkou v Syrii nám bylo nabídnuto pokračovat v Šejch Sa'adu, ale stihla se jen předběžná prospekce v roce 2007, viz Studia Hercynia 11/2008 a spoluúčast na výstavě Damašek - Paříž 2008.
V roce 1971 se zdálo, že Kypr se stane pod vládou arcibiskupa Makaria skoro komunistickou zemí, a Národní muzeum bylo pověřeno sjednat nějaký archeologický projekt na místě. Prof. Jiří Neustupný byl prehistorik, neměl s klasickou oblastí zkušenosti a vybral si tehdy mne, abych ho v té věci podpořil; měli jsme tehdy už několik kyperských studentů u nás studujících. Tehdejší ředitel Archeologické služby Vassos Karageorghis, který se později stal mým dobrým přítelem, nám nabídl při návštěvě Kypru v roce 1972 lokalitu Akrotiri nedaleko Ayios Theodoros, při jižní bázi protáhlého poloostrova řecky nazývaného Karponisi, kterému Angličané říkají „pan handle“. Místo jsme navštívili, našli hradbu města, malý přístav, množství památek na povrchu, ze kterých vynikly kamenné mlýny a rozrušené (vykradené) hroby, v nichž a v jejich okolí zbyly keramické střepy, ukazující, že místo bylo osídleno od rané doby bronzové až do byzantské doby. Antický název lokality zní Knidos, což mile připomene i knidskou Venuši. Při návštěvě lokality a zejména přístavu Knidu mi proletěl hlavou sen, že tam konám úspěšné vykopávky. Byl to příjemný a silný zážitek „bdělého denního snu“, ale když skončil, už jsem věděl, že se ten sen neuskuteční. Výsledky prospekce jsou stručně publikovány i u nás i na Kypru. Posbírané střepy byly uloženy v muzeu v Nikosii, ale v současné době jsou nezvěstné. Brzy poté vypukla občanská válka, místo zůstalo na severní turecké straně ostrova a je tedy zatím jaksi rezervováno pro toho, kdo by chtěl v té akci pokračovat. Protože v současné době je ředitelem starožitností na Kypru jeden z našich bývalých studentů, a protože snad se už poměry na ostrově uklidní, nebyl by takový výzkumný projekt bez šancí, i když Kypr je dosti drahá země.
Pak se několik pozvání neuskutečnilo, neboť i když by to nic nestálo, ani povolení k účasti jsme nikdy nedostali: týkalo se to zejména pozvání účasti na výzkumu UNESCO v Karthágu (to se mi podařilo navštívit teprve nedávno), a francouzského záchranného výzkumu v Ugaritu, který byl poškozen kopáním syrských zákopů v době války s Izraelem v roce 1967? Obojí mi nebylo povoleno, jakož i jiné cestování.
Největší akcí mého života byl v letech 1980-83 výkopy buddhistického klášterního komplexu Abhajagiri v Anuradhapúře v severní části Srí Lanky. Šlo o velmi výjimečnou situaci v době, kdy se SSSR ještě nevzdal naděje krátce po době vlády paní Bandaranaikové, že si tam udrží vliv. Srí Lančanů se podařilo získat nějaké peníze připravené pro Angkor Vat, kde se – po nástupu Rudých Chmérů – nic uskutečnit nedalo. UNESCO jim schválilo projekt Kulturní trojúhelník Srí Lanky a srílanský ministr kultury J. Herulle navštívil tehdy mj. Československo s prosbou o vyslání expedice k projektu. K témuž byly pozvány expedice americká, britská, a francouzská, ale nová tehdy vláda chtěla ukázat, že si přeje dobré styky i s východem. Už začala sovětská intervence v Afghánistánu, a malé Československo se jevilo být daleko méně nebezpečné v takové situaci; to je ostatně výborné i v jiných situacích, protože ani zuřivce nenapadne, že by československá (nyní česká) armáda přepadla nějakou zemi na Blízkém či Dálném Východě. Prof. Poulík i ostatní kolegové se děsili možnosti kopat stúpy, a já několikrát na veřejnosti prohlásil, že by to neměl být velký problém, protože archeologie je jako chirurgie, je ji možno aplikoval kdekoli podobnými metodami. V té době také navštívili Srí Lanku ministr zahraničí Chňoupek a předseda parlamentu Indra a expedici i peníze na ni slíbili, takže očekávání bylo a něco s tím i naše ministerstvo kultury udělat muselo. Kupodivu jsem byl požádán já, s nabídkou, že bych se cestou mohl i někde zastavit, což bylo pro člověka mého tehdejšího postavení a možností podezřelého vždy jen nestraníka s dosti bídným kádrovým profilem, lákavá nabídka. Teprve když jsem byl provázen úředníkem ministra kultury výjimečně až do letadla (letělo se přes Moskvu), mi bylo sděleno, že peníze žádné nebudou, nejvýš experti. Na letišti v Kolombu čekalo slavnostní uvítání, s tehdejším československým vyslancem jsme hned jeli na vládu, kde očekávali ony slíbené peníze. Vyslanec se obrnil mlčením a bylo tedy na mně, abych oznámil, že peníze nebudou. Po tomto prohlášení bylo ticho a tak jsem po pěti minutách dodal moudře, že hospodářská situace v mnoha zemích světa není právě růžová, a po dalších pět minutách, že československá měna není volně konvertibilní a snadno směnitelná. Poté na mne pohlédl jeden místní úředník, který stál v pozadí, a oba jsme se na sebe usmáli: přeletěla mezi námi jiskra, získal jsem nového přítele, který byl tamním ředitelem archeologické služby. Po tři týdny jsme pak spolu vypracovávali projekt, jednali s japonskými firmami o podporu, a to vše s lehkým srdcem, neboť jsem si byl jist, že se to stejně neuskuteční. Ovšem Roland Silva, jak se můj nový přítel jmenoval (později byl vysokým úředníkem při UNESCO v Paříži) sehnal peníze pro tři experty a tak jsme se dvakrát po tři měsíce účastnili jako experti s již zemřelým dr. Jiřím Břeněm a dnes profesorem Petrem Charvátem výzkumů se 750 dělníky a 30 místními podšéfy z řady studentů doktorského studia, kteří vedli (většinou šlo o dívky) práci v jednotlivých sektorech. Místním vedoucím byl prof. Chandra Wikramagamage, který sice znal dobře theravádskou verzi buddhismu (byl předtím, než se oženil, po řadu let buddhistickým mnichem), ale o archeologii měl znalosti velmi malé, takže spíše překážel, a napravovat musel vždy Roland Silva, který mi plně důvěřoval. Při druhé výkopové sezóně jsem vážně onemocněl, nemohl chodit, i po výkopu mne vozili terénním vozem a na třetí plánovanou výkopovou sezónu už ani nemohl přijet. Té se účastnili ještě Petr Charvát a Martin Kuna, ale pak už srílanská strana ztratila zájem.
Provedli jsme revizní výzkumy na několika místech, u klášterů, vodních bazénů i okolo samotné stúpy (polokulovité stavby, v jejíž pokladnici nahoře byla uložena část Buddhových kostiček podobně, jako jsou relikvie i v křesťanských kostelích). Vypracovali jsme chronologii místní keramiky od 3. století př. Kr. až do 12. století po Kr., nalezli mnoho importů ze západu (římské mince a sklo, arabské sklo a perskou fajáns) i z východu (zejména čínský porcelán) a dokonce ve starších nálezech z lokality a jejího okolí identifikovali jako první helénistickou keramiku importovanou z dnešního Iráku a egyptský skarab saiského období. Publikovali jsme řadu článků o výsledcích výzkumu a jednu monografii v nakladatelství Karolinum, která byla tehdy rektorem oceněna jako nejlepší kniha roku. Oproti sousednímu klášteru oko Džetavány, kde vznikla také hlavní srílanská kronika Máhavánsa, byl klášter Abhajagiri méně ortodoxní a snad i proto jsme tu našli o hodně více importů z daleka než naši sousedé, zkoumající klášterní komplex Džetavány. Tohoto výzkumy se ovšem delegovaní Francouzi účastnili jen jako hosté při občasných návštěvách, neboť omezené podmínky jim nevyhovovaly; tehdy jsem si uvědomil, jak jsme vlastně nabyli síly pracovat i za ztížených podmínek tím, že při nedostatku nářadí a zařízení jsme vždycky dokázali vyřešit problémy improvizací, která by jiné nenapadla.
Některé pokusy skončily prospekcí, tak zkoumání pozdně antického pohřebiště a mansia (přípřežní stanice při římské silnici) v Escales u Carcassone, u jiných zůstalo jen u předběžných jednání, ale významná byla účast na záchranných výkopech po občanské válce v Libanonu v roce 1996. Dostali jsme sektor na Náměstí mučedníků ve středu města a nedaleko přístavu. Expedice se účastnili kromě autora článku Jiří Musil, Radislav Hošek, Petr Charvát a čtyři studenti: Alice Hayerová, Jana Kupková (dnes Maříková), Pavel Titz a Martin Trefný. O uskutečnění expedice se zasloužili především tehdejší velvyslanec České republiky v Beirutu Petr Skalník a tehdejší ředitel Správy starožitností Libanonu Kamil Asmar; hlavní finanční příspěvek poskytla kancelář UNESCO pro Střední Východ. Bylo krátce po občanské válce, lidé chodící okolo vzpomínali, jaká na našem místě byla dobrá cukrárna a jiné obchody, náš místní asistent vyprávěl, jak sloužil u Červeného kříže a při zastavení palby sbíral mrtvé či polomrtvé, izraelské stíhačky přelétávaly každý den a bombardérům se noc před naším výletem do Baalbeku podařilo zničit muniční sklad Hizbaláhu ležící od Baalbeku jen 500 metrů. V noci ukazovali požár v televizi s tři sta metrů vysokými plameny, a když jsme tam další den měli jet objednaným autem, telefonoval jsem se ráno paní z agentury, jestli opravdu pojedeme a ona odvětila proč ne, že jde jen o zvyk. Ale všichni spolupracovali výborně, i náš šíitský restaurátor z jihu byl ochotný a pozval nás i do své vesnice těsně při zóně v té době obsazené Izraelem, kde jsme si vypili kávu a radostně nám předvedli novou mozaiku s hlavami (to nám Hizbaláhové nezničili, jako jiné) odkrytou izraelskou raketou.
Připravovali jsme se na foinické nálezy, ale náš sektor byl až do raného helénismu pod mělkým mořem. Teprve ve 3. století př. Kr. se tu počalo stavět, okolo r. 150 bylo město zničeno za války mezi Seleukovci a Ptolemajovci; nalezli jsme mnoho importů řecké keramiky, lamp a transportních amfor z obou období. Soubor je velmi podobný nálezům z Délu, se kterým bejrútští obchodníci udržovali intenzivní obchodní styky. Pak bylo město znovu poničeno při římské anexi a přestavováno podle odlišně orientovaného plánu když byla za Pompeia založena římská kolonie; mnohé stavby věnoval městu tehdy i Herodes Velký. Ve druhém a třetím století město kvetlo, podle nápisů i na kameni i vyrytých na keramických nádobách se tu hodně hovořilo latinsky (což byla ve východní části římské říše velká výjimka). Nedaleko místa našeho výkopu byla právnická škola, kde byl sepsán Justiniánův kodex, který je předlohou i současnému evropskému právu.
Ve 4. století bylo město znovu přestavěno novou technikou užívající více litého zdiva s nepravidelnými kameny a budovy byly opatřeny kanály, odvádějícími přebytečnou vodu k moři. Roku 551 po Kr. (snad již také roku 529) postihlo město velké zemětřesení, ale brzy byly domy i podlahové mozaiky opraveny a kanály přestavěny. Ale při arabském vpádu roku 632 byla přímořská část Beirutu zničena a opuštěna, bylo tu smetiště, kam se dostaly odpady z nedalekých sklářských dílen i keramika z doby Ummajovců, Abásovců a křižáků (kteří ve městě vládli mezi lety 1098-1291). V mamlucké době (1291-1516) přibyly hrnčířské dílny, jejichž odpad byl ukládán i v rané otomanské době (z té doby jsme nalezli i jednu hrnčířskou pec); raná otomanská keramika připomene naši renesanční. V raném 17 století si tu potentát Fachr ed-Din (1595-1634) postavil zahradu a keramický odpad přepálených či špatně vypálených a popraskaných nádob použil k zarovnání jejího terénu. Z jeho zahrady jsme nalezli velké květináče pod stromy zbudované z lomového kamene. Další solidnější stavbou byly otomanské pilíře súku z 19. století, zapuštěné do starších vrstev a kanál z té doby probíhající od severu k jihu. Další vrstvy tvořily pak ruiny občanské války.
Architekturu a materiál z helénistických vrstev se nám podařilo zpracovat již koncem minulého století a vypublikovat ve Studia Hercynia VI a Eirene 38 v roce 2002; v roce 2006 jsme uskutečnili v Bejrútu studijní sezónu a zdokumentovali většinu římských, byzantských a středověkých nálezů, jejichž definitivní zpracování bylo dokončeno v roce 2006.
Samothráké, Řecko (výzkumy A. Salače a pozdější prospekce)
Sanmothrace 1923, 1927, 1978. The results of the Czechoslovak excavations in 1927 conducted by Antonín Salač and Jan Nepomucký and the unpublished results of the 1923 Franco-Czechoslovak excavations conducted by Antonín Salač and François Chapouthoer, prepared for publication by Jan Bouzek and Iva Ondřejová, with a contribution by Radislav Hošek, Praha, Universita Karlova 1985
J. Bouzek et Iva Ondřejová, Samothracica in Prague, Graecolatina Pragensia 10 1983 (1986), 57-76
Samothráké, výstavní katalog Hostinné 1985, 24 str.
Kýmé, Turecko (výzkumy A. Salače a pozdější prospekce 1978)
Kyme I, Anatolian Collection of Charles University, ed. by Jan Bouzek, with contributions by Jan Bouzek, Marie Dufková, Virginia Grace, Roman Haken, Huberta Heres, Radilav Hošek, Libuše Jansová, Jiří Marsa, Iva Ondřejová, Jörg Schäfer and Miroslav Verner, Universita Karlova, Praha 1974
Kyme II. The Results of the Czechoslovak Expedition, comducted by A Salač and Jan Nepomucký and prepared for the publication by Jan Bouzek, Philippos Kostomitsopoulos and Iva. Ondřejová, with contributions by Marie Dufková and Jörg Schäfer, Praha, Universita Karlova 1980
J. Bouzek, Kyme, A report on the visit of the site, Graecolatina Pragensia 8 1980, 127-133
Přístavy v Egejské oblasti, 1978
J. Bouzek et alii, Some underwater observations on ancient harbours in the Aegean, Graecolatina Pragensia 9 1982, 133-141
Tell Erfad, Syrie, výzkumy Bedřicha Hrozného a pozdější revize a publikace
Nea Nováková, Terres cuites de Tell Erfad, I-II, Praha, Náprstek museum 1971
Ladislav Boháč, Jan Bouzek, V. Grace, Hellenistic and Roman finds from Bedřich Hrozný’s excavations at Tell Erfad, Syria, Parts I-II, Eirene 32 1997 (1998), 122-157.
L. Boháč a J. Bouzek, Hellenistic and Roman f inds from Bedřich Hrozný’s excavations at Tell Erfad, Syria, Part III and Addenda, Eirene 35 1999, 47-60
Šejch Sa’ad, Sýrie, výzkumy Bedřicha Hrozného a pozdější revize a publikace
J. Bouzek, La sculpture romaine des fouilles de Bedřich Hrozný a Sheikh S’ad, Etudes et Travaux, Varšava 15 1990, 87-92
Corpus Signorum Imperii Romani, Czech Republic I: Roman Sculpture from Syria and Asia Minor in Czech Collections, By Jan Bouzek, Marie Dufková, Radislav Hošek, Iva Ondřejová a Stanislav Segert,.Edited by Jan Bouzek. Karolinum, Charles University Press 1999 - ISBN 80-7184-752-6. A4, 26 pp. and 37 pls.
prospekce a studium 2008 –
J. Bouzek, J. Musil, M. Dufková, Sheikh Sa’ad, A preliminary report on the project of publication of Hrozný’s digs, Studia Hercynia XI 2008, 98-100
J. Bouzek, Bedřich Hrozný en Syrie, les fouilles de Sheijh Sa’ad et Telle Erfad en 1924 et 1925, in: Al-Maqdisi, Michel, Pioniers et protagonistes de l’archéologie syrienne 1860-1960 , Cat. d’exposition Damas 2008, 437-438
Anuradhapura, Abhajagirí Vihára, Srí Lanka, (Ceylon), 1980-1984
J. Bouzek, J. Břeň, P. Charvát, The chronology of the local pottery and other finds uncovered in the SW sector of the Abhayagiri Vihara (Asnuradhapura, Sri Lanka), Archeologické rozhled 38 1986, 241-262
J. Bouzek – S. Deraniyagala, Tessons des vases hellénistiques trouvés a Sri Lanka, Bulletin de Corespondence Hellénique 109 1985, 499-506
J. Bouzek, ed. (+ P. Charvát, M. Kuna a d.) Ceylon between East and West, Anuradhapura, Abhayagiri Vihara 1981-1984, Praha 1993
J. Bouzek, Ceylon und die hellenistische Welt, Akten des XIII. Kongresses für Klassische Archäologie Berlin 1988, Mainz 1990, 316-318
Anuradhapura Excavations, preliminary reports, by J. Bouzek, J. Břeň a P. Charvát, Archiv Orientální 51 1983, 337-371, 52 1984, 42-77, 53 1985, 226-256
J. Bouzek – M. Čtvrtníková, Ceylon mezi východem a Západem, katalog výstavy Hostinné 1995
Kypr, Knidos, 1973
J. Bouzek, Preliminary prospection on the site of Akrotiri (Knidos), Report of the Department of Antiquities of Cyprus 1988/1, 125-137 a
J. Bouzek, Prospection on the site of Akrotiri (Knidos), Graecolatina Pragensisa 12 1988, 125-137
Bejrút, 1996 a 2006
J. Bouzek et alii, “Bey 069, Sondage A”, Bulletin d’Archéologie et d’Architecture Libanaises 1 1996, 135- 147
J. Bouzek, Charles University of Prague excavations in Beirut, Martyrs Square, preliminary report, in: Centennary of Mediterranean Archaeology at the Jagellonian University 1897-1997, Cracow 1999, pp. 48-57
Czech excavations in Beirut, Martyrs‘ Square (Bey 069, sondage A). by Jan Bouzek, Jiří Musil and others.. Part I Eirene 38 2002, Part II Studia Hercynia VI 2002, 41-106. .
Part III Jan Bouzek – Jiří Musil, Czech excavations at Beirut, Martyrs‘ Square, Part III Studia Hercynia XII 2008, pp. 5-79
Escales, 2000
Jan Bouzek – Ladislav Boháč, La prospection préliminaire du site La Boriette et d’autres sites près du village d’Escales, Studia Hercynia 8 2003, 169-172
Jan Bouzek